BPK ČR - Banka pupečníkové krve České Republiky
           
koláž

Trocha teorie

Krev

Krev je velmi důležitou součástí našeho těla. Bez její přítomnosti bychom přežívali sotva pár desítek vteřin. Krev je kapalná tkáň, složená z tekuté plazmy a krevních buněk. Její funkcí je dopravovat živiny, tedy především kyslík, glukózu a stopové prvky do tkání a odvádět zpět odpadní produkty, jako jsou kysličník uhličitý nebo kyselina mléčná. Další funkcí je transport dalších buněk a nejrůznějších substancí mezi tkáně, jedná se zejména o hormony, lipidy a podobně. Krev se vytváří  především v kostní dřeni.

 Červené krvinky a různé druhy bílých krvinek

cervene-krvinky Buněčnou část krve tvoří jednak červené krvinky (odpovídající za přenos plynů, jako například kyslíku), jednak bílé krvinky (odpovědné za obranyschopnost organismu proti infekcím, jedům a nádorovým buňkám) a také buněčné úlomky, které nazýváme krevní destičky (ty zodpovídají za srážlivost krve).

 

 Červené krvinky a krevní destičky

Všechny buněčné součásti krve vznikají hlavně v kostní dřeni. Kostní dřeň obsahuje speciální buňky zvané kmenové, které jsou vlastně zdrojem pro všechny ostatní buňky krve. Stejně tak jako z oplozeného vajíčka (což je vlastně jedna buňka) vzniká celý člověk (tedy všechny jeho buňky), vznikají z této kmenové krevní buňky všechny druhy krvinek. Kmenové buňky jsou vlastně takové "pramatky" ostatních krvinek. Dobrou představu je možné získat z nákresu. Některé z hotových krvinek můžete vidět na fotografiích z mikroskopu. 

 Kostní dření protéká velké množství krve a do jejího proudu se neustále uvolňují nové a nové zralé krvinky. Ale i kmenové buňky se někdy vydají na cestu tělem a usídlí se třeba v kostní dřeni jiné kosti. Proto tyto kmenové buňky nacházíme i v krvi, i když u dospělého člověka ve velmi malém množství. U novorozence je ale jejich množství velmi blízké množství, které se nachází u dospělého člověka v kostní dřeni. Krom kmenových buněk z krvetvorné tkáně se v současnosti využívají také buňky například z vlastního tuku. Více o kmenových buňkách zde.

Transplantace krvetvorné tkáně

V zásadě existuje několik důvodů pro transplantaci krvetvorné tkáně:

  • Prvním důvodem je to, že kostní dřeň pacienta přestane vytvářet a uvolňovat krvinky do krevního oběhu. Jedná se o selhání (úplné nebo částečné) kostní dřeně (například aplastická anemie). 
  • Druhým důvodem je situace, kdy kostní dřeň vytváří nenormální klony krvinek, které nejsou schopny správně fungovat a navíc ještě potlačují tvorbu normálních krevních buněk. V tom případě je potřeba nemocnou tkáň zlikvidovat a nahradit zdravou (například leukemie).
  • Třetím důvodem je vlastní léčba nádorových onemocnění, kdy při velmi razantní léčbě nádorů dojde k likvidaci citlivé krvetvorné tkáně a je třeba ji obnovit.
  • Čtvrtým důvodem jsou některá vrozená onemocnění, kdy tělesné buňky nejsou schopny zpracovat například nějakou chemickou látku. Tuto schopnost mohou tělu přinést transplantované buňky krvetvorné tkáně.

Transplantace můžeme obecně rozdělit na několik typů:

  • autologní - to znamená, že dárcem je pacient sám sobě - kostní dřeň je například odebrána pacientovi v době, kdy nemá projevy onemocnění. Pacient pak podstoupí velmi razantní léčbu, která zároveň zlikviduje jeho kostní dřeň. Krvetvorba je mu navrácena pomocí jeho vlastního štěpu - vrátíme mu dříve odebrané krvetvorné buňky. Předpokládá se, že pokud jsou ve štěpu nádorové buňky, tak v takovém množství, že si s nimi pacient poradí sám. Můžeme mu také pomoci tím, že nádorové buňky zlikvidujeme některým laboratorním postupem přímo v odebrané krvetvorné tkáni. Jde o nejčastější druh transplantace s nejmenšími potransplantačními komplikacemi oproti ostatním transplantacím
  • alogenní příbuzenská - dárcem je v tomto případě někdo z rodiny - je nejčastějším typem alogenních transplantací, její výhodou je větší imunologická vhodnost (viz dále) 
  • alogenní nepříbuzenská - dárce je v tomto případě anonymní získaný z registru dárců kostní dřeně nebo právě z banky pupečníkové krve - mívá mnoho komplikací po transplantaci, ale pro mnoho pacientů je to jediná šance
  • xenogenní - transplantace z jednoho živočišného druhu na jiný. U krvetvorné tkáně se u člověka nepoužívá.

Pokud dojdeme k tomu, že je nutno pacienta transplantovat alogenním štěpem (viz výše), je nutno zjistit kombinaci speciálních tkáňových imunitních znaků (HLA). Když to zjednodušíme, těchto základních tkáňových znaků sledujeme 6. Shoda tkáňových znaků dárce by měla být co největší s tkáňovými znaky příjemce (tedy pacienta). Ideální shoda je samozřejmě 6/6. U kostní dřeně se toleruje u nepříbuzenských transplantací 5/6, u příbuzenských i 3/6, ale samozřejmě je zde pravděpodobnost většího množství komplikací. Jde zvláště o takzvanou "reakci štěpu proti hostiteli". Což znamená, že štěp se "obrátí" proti pacientovi. Musíme si totiž uvědomit, že kostní dřeň produkuje bílé krvinky, které jsou zodpovědné za obranyschopnost organismu. V případě reakce štěpu proti hostiteli se bílé krvinky obrátí proti pacientovi. Z tohoto hlediska není tedy bez zajímavosti, že u krvetvorné tkáně z pupečníkové krve je tato komplikace v menším procentu, a že při transplantaci se toleruje shoda až 4/6. Protože je ale vždy něco za něco, štěp má zase menší efekt "reakce štěpu proti leukemii", tedy dokáže hůře likvidovat zbylé nádorové buňky u leukemických onemocnění.
Vlastní průběh transplantace krvetvorné tkáně je jednoduchý. Štěp se aplikuje podobně jako transfúze krve a kmenové buňky krvetvorby si sami najdou nejvhodnější místo pro svůj růst. Kritické období nastává zvláště po transplantaci, kdy je pacient bez vlastní krvetvorby a čeká na dostatečnou tvorbu krvinek z transplantované krvetvorné tkáně. Riziko komplikací v tomto období je obrovské.
Chtěli bychom zde konstatovat ještě jednu věc. Přes veškeré zjednodušování této problematiky na našich stránkách pro lepší pochopení nechceme vzbudit dojem, že se jedná o rutinní snadný léčebný postup. Nejedná, ačkoliv počet transplantací rok od roku stoupá. Zvláště u alogenních transplantací je riziko hodně vysoké a tento postup se volí u pacientů, kde je to prakticky jediná šance na uzdravení.

Pupečníková krev

Co rozumíme pod pojmem pupečníková krev? Čí krev to ve skutečnosti je?

Odpověď je jednoduchá. Po oplození vajíčka spermií se vajíčko začne dělit a vzniká stále více a více buněk. Po uhnízdění tohoto "shluku" buněk v děloze, se začne vyvíjet jednak vlastní plod, ale z některých buněk se vytvářejí jiné části, zdánlivě k plodu nepatřící . Jsou to placenta, pupečník a také plodové obaly . Plodové obaly plod chrání. Placenta se stará o odběr živin od matky a odstranění odpadních látek a pupečník je jakousi dopravní drahou mezi plodem a placentou. Placenta je jakoby vrostlá do děložní sliznice a je omývána z jedné strany krví matky. Uvnitř placenty jsou cévy s krví plodu. Krev plodu se z placenty a do placenty dostává pupečníkem. V placentě přechází z krve matky do krve plodu kyslík a všechny jiné živiny důležité pro vývoj plodu. Naopak z krve plodu se odstraňuje kysličník uhličitý a jiné odpadní látky. Krev matky a plodu jsou od sebe odděleny buněčnou stěnou. Nemíchají se!!!

Z toho všeho je patrné, že placenta, pupečník i krev, která jimi protéká, patří plodu . Po porodu dítěte se pupečník zaškrtí a přestřihne. V pupečníku a placentě (přesněji v cévách pupečníku a placenty) zůstává nevelké množství krve plodu - to je pupečníková (nebo placentární) krev.



Diskuze


Přidat příspěvek




developed by NetSystems
© 1998 - 2017 Banka pupečníkové krve České republiky